Darbyho Teologie náhrady vs baptistický pohled

Toto je baptistická perspektiva. Tradiční baptisté, kteří se drží náhradní teologie, a John Nelson Darby se svými dispenzačními názory, měli různé pohledy na různé teologické body. Zde jsou některé klíčové oblasti odlišností, které by mohly vést kritiku a obvinění z hereze ze strany tradičních baptistů:

Výklad Bible

Tradiční baptisté obecně výklad Bible chápou jednotněji a zdůrazňují kontinuitu mezi Starým a Novým zákonem. Vidí Boží sliby Izraeli naplněné v Kristu a církvi a považují se za duchovní dědice těchto slibů. Darby naopak zdůrazňoval větší oddělení mezi Božím plánem pro Izrael a církev a prosazoval doslovnější výklad biblického proroctví.

Příklad pro tradiční baptisty: Tradiční baptisté interpretují biblické proroctví o příchodu Mesiáše a jeho úloze v souladu s Novým zákonem. Například, když se mluví o Izajášově proroctví o Mesiáši jako "Panovníku míru" (Izajáš 9:6), tradiční baptisté to chápou jako odkaz na Ježíše Krista a jeho poslání přinést duchovní záchranu. Vidí to jako pokračování Božího plánu, kde se Izraeli stalo skrze Krista a církev je dědicem Božích slibů.

Izajáš 9:4-6 "Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení, budou potravou ohně. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: »Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.« Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní."
 

Příklad pro Darbyho: Obnovení izraelského království Darby chápe jako doslovné politické obnovení Izraele na zemi v budoucnosti. Podle Darbyho je církev oddělena od těchto biblických proroctví a má svou vlastní duchovní identitu a úlohu.

Role Izraele

Tradiční baptisté vidí církev jako duchovní pokračování Izraele a považují se za součást smluvního společenství. Vidí Boží požehnání a sliby aplikované na věřící, jak Židy, tak pohany, uvnitř církve. Naopak Darbyho dispenzační teologie rozlišuje mezi Izraelem a církví a zdůrazňuje budoucí obnovení a naplnění Božích slibů specificky pro národní Izrael.

Příklad pro tradiční baptisty: Tradiční baptisté se považují za dědice Božích slibů, které byly dány Izraeli. Rozumí Božímu slibu Abrahámovi, že jeho potomstvo bude požehnáním pro všechny národy (Genesis 22:18) tak, že toto požehnání se rozšířilo na všechny věřící, bez ohledu na jejich původ (židovský, pohanský).

Genesis 22:18 "A ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu"

Příklad pro Darbyho: Dispenzační teologie rozlišuje mezi Izraelem a církví. Darby tvrdí, že Boží sliby a plány jsou specificky zaměřeny na národ Izrael. Podle Darbyho má Izrael svou vlastní budoucnost a je předmětem Božích slibů a obnovení.

Vytržení a Tribulace

Tradiční baptisté mohou mít různé názory na časování vytržení (před útrapami, uprostřed útrap, po útrapách), ale obecně nezdůrazňují přísné oddělení mezi církví a Izraelem během posledních časů. Darby však popularizoval koncept předtribulačního vytržení, naznačující, že církev bude odebrána ze světa před obdobím intenzivních útrap, během kterého se Bůh primárně zaměří na naplnění svých slibů Izraeli.

Příklad pro tradiční baptisty: O vytržení církve tradiční baptisté hovoří s důrazem na spásu všech věřících bez ohledu na jejich původ a vidí to jako součást Božího plánu pro církev jako celek.

Příklad pro Darbyho: 

John Nelson Darby se opíral o několik biblických pasáží, které použil jako oporu pro svou nauku o předtribulačním vytržení církve. Mezi tyto pasáže patří například:

1. Tesalonickým 4:16-17 "Vždyť až zazní zvolání, hlas archanděla a Boží polnice, sestoupí sám Pán z nebe a mrtví v Kristu vstanou jako první. Potom my, kdo zůstaneme živí, budeme spolu s nimi v oblacích uchváceni do vzduchu vstříc Pánu; a tak budeme navždycky s Pánem."
Darby interpretuje tyto verše tak, že popisují událost vytržení církve. Podle něj se Ježíš vrátí a věřící, živí i mrtví, budou vzati do nebe, aby byli s ním navždy. Darby viděl tuto událost jako oddělení církve od útrap a soudů, které budou na zemi. Nicméně v těchto verších není zmíněno kdy k tomuto vytržení dojde.

Důkazy a podrobnosti, které Darby používal k podpoře svého výkladu, lze nalézt v jeho rozsáhlých spisech a výkladech biblických textů. Patří sem například jeho výklad Danielova proroctví, Knihy Zjevení a dalších pasáží, které se týkají posledních dnů a eschatologie.

Ve svých teologických výkladech se Darby opíral o různé biblické verše a prorocká zjevení, nicméně většina těchto veršů jsou nejasné obrazy a symboly, jejichž přesný výklad nikdo nezná. V bibli neexistuje žádný konkrétní biblický verš, který by přesně stanovil časování vytržení.

1. Korintským 15:51-52 "Hle, říkám vám tajemství: ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni - naráz, v okamžiku, za zvuku poslední polnice. Neboť zatroubí a mrtví budou vzkříšeni jako nesmrtelní a my budeme proměněni. Toto pomíjivé totiž musí obléci nepomíjivost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost."

Darby uvěřil, že tato pasáž se také vztahuje k vytržení církve. Podle něj se vytržení stane náhle a v jednom okamžiku, když Boží lid bude proměněn a přeměněný vnesen do nebeské slávy. Nicméně ani zde není zmíněna souvislost mezi Velký utrpením a velkým odpadnutím a konkrétním čase.

Zjevení Janovo 3:10 "Protože jsi zachoval slovo mé trpělivosti, i já tě zachovám od hodiny zkoušky, která má přijít na celý svět, aby byli vyzkoušeni ti, kdo bydlí na zemi."
Darby tuto pasáž vysvětloval jako Boží zaslíbení, že církev bude ušetřena z "hodiny zkoušky", která přijde na celý svět. Tuto hodinu zkoušky chápal jako období Tribulace, ve kterém bude Bůh působit především s Izraelem. Nicméně Darby ignoroval kontext, protože tento dopis je adresován církvi v Sardách. Není zde explicitně řečeno, že všechny církve na zemi se vyhnout utrpění.

Darby argumentoval, že vytržení církve před Tribulací je Božím plánem, který vyplývá z jeho lásky a milosti. Podle Darbyho to umožní, aby se Bůh soustředil na své obnovování a naplnění slibů pro národní Izrael, které jsou podle něj oddělené od Božího plánu pro církev.

K Darbymu výkladu mě napadl ještě jeden protiargument, že Ježíš povolal křesťany, aby byli světlem a solí potřebným a utěšovali slabé. Dá se předpokládat, že dobrý baptistický argument by byl, že křesťané by měli naplňovat svůj sociální úkol a pomáhat slabým, nebo pečovat o nemocné, ošetřovat zraněné. Z tohoto hlediska tedy vytržení církve před velkým utrpěním nedává smysl, protože to nahrává tvrzení, že Bůh není schopen ochránit své vyvolené před velkým utrpením, případně jim pomáhat a ulehčovat jejich břímě a také, že křesťané se nemusí starat o trpící a pomáhat jim; tedy těm, kdo budou trpět v rámci velkého soužení. V řadách pentekostálních křesťanů, tedy konkrétně ve hnutí víry je premilenianismus oblíbený, ale nedává smysl, jak by lidé s tak velkou vírou, kteří mohou poručit nebi a zemi, mrakům, větru i dešti, odvrátit nemoci a křísit mrtvé, nedokázali zabránit, aby je stihla tato pohroma; to může vyvolávat dojem, že se bojí tohoto hrozného dne. Darbymu argumentu, že Bůh miluje svou církev tak moc, že nechce aby zahynula, tak ji vytrhne před dnem velkého soužení, lze oponovat stejnou logikou, že Bůh přece miluje všechny lidi, nejen svou církev, proč by tedy jeho církev nemohla pečovat o nemocné a poražené v čase velkého  soužení, když to právě lidé budou nejvíce potřebovat? S ohledem na to, že premilenianismus je velmi oblíbený v hnutích vyznávajících teologii prosperity by se dalo soudit, že lidé zpohodlnělí konzumním životem a oslepeni touhou po bohatství, mají problém tuto logiku vidět.

Přístup k eschatologii

Zatímco tradiční baptisté mohou mít různé eschatologické názory (amilenialismus, historický premilenialismus atd.), často zdůrazňují duchovní povahu Božího království a soustředí se na současnou vládu Krista v srdcích věřících. Darbyho dispenzační učení kladlo větší důraz na budoucí doslovné a pozemské Boží království s odlišnou rolí pro Izrael.

Příklad pro tradiční baptisty:

Tradiční baptisté vidí Krista jako panujícího Krále a dávají důraz na duchovní změnu a obnovu, kterou Kristus působí ve svých následovnících.

Příklad pro Darbyho:

Darby se zaměřoval na budoucí období, kdy se Bůh bude zaměřovat na Izrael a naplnění jeho specifických slibů pro tento národ.

 

Teologie náhrady z pohledu judaismu

 Narazil jsem na tento článek o teologii náhrady a řekl si, že by bylo dobré se na něj podívat.

Předtím než ho budu citovat, pojďme si nejprve rekapitulovat o čem pojednává.

Samotný článek se zabývá tématem teologie náhrady (Supersessionismu) a jeho historickým původem. Autor, který představuje pohled židovského (judaistického) náhledu, uvádí, že teologie náhrady vznikla v prvním století. Zmiňuje, že na Prvním nikajském koncilu v roce 325 došlo k formálnímu oddělení církve od židovských kořenů křesťanské teologie tím, že byla oddělena oslava Velikonoc od Paschy. Autor dále cituje postavy jako Justin Martyr, Marcion a Martin Luther, které jsou prezentovány jako představitelé negativních postojů vůči židovskému lidu a judaismu.

Článek také upozorňuje na rostoucí pole akademického výzkumu a přívětivého židovsky orientovaného pohledu, který se v dnešní době objevuje v křesťanské církvi. Zmiňuje se, že obnovení Izraele v roce 1948 a opětovné získání Jeruzaléma v roce 1967 donutilo církev přehodnotit dlouhodobé postoje vůči židovskému lidu. Závěrem článek vyjadřuje přání, aby se teologie náhrady vyřadila z učení církve a aby došlo k porozumění a respektu mezi křesťany a židy.

Touto rekapitulací je zvýrazněn základní obsah článku, který pojednává o teologii Náhrady, jejich historických kořenech a následných důsledcích, a přináší tak povědomí o této problematice z židovského pohledu.

Kritika

Některé body se zdají být nepravdivé nebo nepřesné z hlediska historického kontextu:

1. Tvrdí se, že na Prvním nikajském koncilu, který se konal roku 325, se církev formálně odpojila od židovských kořenů křesťanské teologie tím, že oddělila oslavu Velikonoc od oslavy Paschy. Toto tvrzení není přesné. První nikajský koncil se zaměřoval na jiné otázky, zejména na problém ariánství a formuloval první část Nikajsko-konstantinopolského vyznání víry, které se stalo základem křesťanské ortodoxie. Oddělení Velikonoc od Paschy se uskutečnilo postupně v průběhu času a nebylo specificky diskutováno na tomto koncilu.

2. Zdá se, že článek přisuzuje Justinovi Mučedníkovi (Justin Martyr) založení teologie náhrady (Supersessionismu) a jeho Dialogu s Tryfónem Židem. Nicméně, když se podíváme na obsah Dialogu, není tolik o nahrazení Izraele, jako spíše o vysvětlení a obhajobě křesťanské víry proti židovským námitkám. Justinův pohled na Izrael a církev může být interpretován různými způsoby, a proto není jednoznačným zakladatelem teologie náhdrady.

3. Tvrdí se, že Martin Luther představoval negativní postoj vůči židovskému lidu a judaismu a že jeho spisy byly citovány nacistickým režimem. Je pravda, že Luther později v životě vyjádřil negativní postoje vůči židovskému lidu, což se odráží v některých jeho spisech. Nicméně, tvrzení, že jeho spisy byly často citovány nacistickým režimem, vyžaduje aby byly předloženy konkrétní důkazy. Je třeba mít na paměti, že interpretace Lutherova díla je složitá a mnoho odborníků se zabývá otázkou, jak tyto pasáže správně chápat v kontextu doby a sociálního prostředí.

Při zkoumání historických témat je důležité zohlednit různé perspektivy a opírat se o podporu ze spolehlivých historických pramenů. Kritické zhodnocení informací je nezbytné pro dosažení vyváženého a přesného porozumění danému tématu.

Vztah křesťanů k židům a Izraeli

Nicméně v dnešní církvi probíhá rostoucí oblast akademického výzkumu a obecně židovsky přátelského pohledu. Obnovení Izraele v roce 1948 a znovudobytí Jeruzaléma v roce 1967 donutilo církev přehodnotit dlouho udržované postoje vůči židovskému lidu. V době, kdy Izrael neobýval zemi, kterou jim slíbil Bůh Abrahamovi, Izákovi a Izraelovi, bylo snazší věřit, že Bůh mohl opustit své smluvní přísliby Izraeli. S opětovným narozením národa v jeden den (Izajáš 66:7-8) a s nynější suverenitou nad jeruzalémským městem se mnoho křesťanů začíná ptát, zda je příhodné podporovat Izrael a židovský národ.

V současné době probíhají různé teologické debaty a diskuse ohledně role Izraele v Božím plánu a vztahu mezi židovským a křesťanským lidem. Existují křesťané, kteří věří, že Bůh stále má zvláštní vztah s Izraelem a že Izrael hraje důležitou roli v posledních časech a plánu spásy. Jiní si myslí, že církev nahradila Izrael a že vztah mezi židovským a křesťanským lidem je pouze historickým a kulturním. Tyto otázky jsou stále předmětem debat a různé názory se mohou lišit v závislosti na teologických přesvědčeních a interpretaci Písma.

Je důležité si uvědomit, že mnoho křesťanů se snaží vyhnout protižidovským postojům a pracuje na posilování vztahů mezi židovským a křesťanským lidem. Existuje rostoucí hnutí ekumenismu a dialogu mezi židovskými a křesťanskými věřícími, které si klade za cíl podporovat porozumění, respekt a spolupráci. Tento proces vyžaduje otevřenost, snahu o vzájemné učení se a otevřenou komunikaci mezi oběma tradicemi.

Celkově lze říci, že postoje křesťanské církve vůči židovskému lidu a judaismu se v průběhu dějin vyvíjely a změnily. Existuje široká škála názorů a postojů mezi křesťany, a proto je důležité podporovat vzájemné porozumění, respekt a dialog mezi židovským a křesťanským lidem, abychom mohli společně pracovat na vytváření míru, spravedlnosti a harmonie ve světě.

Prohlášení

Článek představuje shrnutí faktů, které jsou v současnosti autorovi článku známy. Autor článku se nehlásí k luteránské teologii, ani nemá potřebu Lutera propagovat, obhajovat nebo se stavit pro nebo proti teologii Náhrady. Pokud Luther měl nějaké protižidovské řeči, rád by se s těmito důkazy seznámil.

Svobodní baptisté se v průběhu 90. let 19. století připojili k obnově svatosti

V průběhu 90. let 19. století se Svobodní baptisté připojili k obnově svatosti, která probíhala. Již dříve věřili v úplné posvěcení a hnutí obnovy svatosti snadno zapadlo do jejich přesvědčení o druhém díle milosti, kterým člověk prochází po obrácení. Svobodní baptisté, kteří měli blízké vztahy s metodisty, se v té době více přibližovali učení o posvěcení podporovanému hnutím svatosti. Kenyonův pobyt mezi metodisty a fakt, že Svobodní baptisté přijali učení o druhém díle milosti svatosti, měly hluboký vliv na jeho život, jak pozitivně, tak negativně.

Toto je shrnutí z jednoho místa v knize "E. W. Kenyon and his message of Faith" od autora Joe McIntyre. Považuji to za velmi nešťastné, ale dnes je to pro mě užitečné zjištění vědět, že modernističní baptisté laškovali s hnutím svatosti. Učení hnutí svatosti se dostalo do mnoha denominací, nejen těch baptistických. Proč je to důležité? Jak jsme si již řekli, hlavní postavou hnutí svatosti byl Finney, jehož myšlenky se poději staly podstatnou částí součástí pentekostalismu.

Aktuálně mám ještě jeden postřeh a to k 18. století. John Wesley byl postmilenianista, a postmilenianismus v té době byl tradičním církevním učením. Nebylo to nic zvláštního. S premilenianismem přišel a Nelson Darby. To jsem sice věděl, ale neuvědomoval jsem si, že církve tradičně zastávaly postmileniální doktríny. Čí vina tedy byla, že jedna větev pentekostalismu začala postupem času upadávat k herezím, ze kterých vzešel pentekostalismus? Wesley to určitě nebyl.

Pokračování

Svobodní baptisté a teologie Úplného posvěcení podle původní doktríny Hnutí svatosti.

Byl Charles Garison Finney pelagianista?

Četl jsem od něho jednu jeho práci ve které mi toto přesně takto připadalo. Akorád s termínem pelagianista jsem nebyl seznámen. Já tomu prostě říkám legalismus nebo ospravedlňování na základě skutků. Rád bych v budoucnu prozkoumal jedno z jeho děl, abych se na to podíval hlouběji. C. G. Finny mimořádně ovlivnil nejen Hnutí svatosti, ale například také Svobodné baptisty a řadu dalších denominací hlásajících se k modernismu. Samozřejmě to časem přerostlo v pentekostalismus.

Pelagianismus je hereze spočívající v přeceňování lidské vůle a zpochybňování Boží milosti. Mezi hlavní aspekty Finneyho učení, které byly považovány za kontroverzní, patří:

1. Důraz na lidskou vůli: Finney zdůrazňoval aktivní roli lidské vůle při spáse a tvrdil, že člověk má schopnost rozhodnout se pro Boha nebo proti němu nezávisle na Boží milosti. To bylo považováno za přehnané zvýrazňování lidské schopnosti a podcenění Božího působení.

2. Perfekcionismus: Finney učil, že člověk může dosáhnout dokonalosti a žít bez hříchu tím, že se bude aktivně soustředit na svou osobní svatost a duchovní růst. Toto učení bylo považováno za příliš optimistické a nedostatečně zohledňující biblickou nauku o hříchu a lidské nedokonalosti.

3. Spása jako výsledek lidských snah: Finney přikládal velký význam lidským aktivitám, jako je víra, kajícnost a rozhodnutí pro Krista, jako podmínky pro dosažení spásy. To bylo považováno za příliš právnický a závislý na lidských výkonech.

Je důležité si uvědomit, že tyto aspekty Finneyho učení byly předmětem debat a kritiky v křesťanském světě. Názory na jeho učení se různí a není jednotný souhlas ohledně toho, zda jeho názory byly skutečně pelagianistické nebo zda byly pouze nesprávně interpretovány. Je vždy nejlepší se sám seznámit s Finneyho spisy a jeho argumentací, abyste měl kompletnější přehled o jeho teologii.

John Wesley a premilenialismus: Odhalení historické pravdy

Slovo úvodem

"Křesťanství" je plné obrovského množství různých směrů, ale já jako autor této stránky a článků na nich umístěných a jako autor Youtube kanálu Agapé, věřím jen v jedno pravé a původní křesťanské učení, které učil Ježíš a první apoštolové včetně apoštola Pavla (nevěřím ani v žádné další apoštoly). Apoštolové Pavel (list Galatským) a Petr (2. list Petrův 2. kapitola) se vyjádřili k tomu, že je jen jedno učení a od heretiků se máme oddělovat, tím že budou vyobcováni z církve. Jak se ale vyznat v tom ohromném množství denominací a církví, abychom nepřijali bludy a nebyly započítány mezi ty proklaté? Původně jsem byl pentekostální, neocharismatický křesťan, původně uvěřivší ve Slově života a následně jsem se dostal do Apoštolské církve. Byl jsem přímo v centru těch strašných herezí a šílenství, protože to pouštěli dovnitř církve přímo z Amerických (neo?)-charismatických kruhů. Po odchodu jsem se dostal zase do jiné odnože AC a pak definitivní odchod a nové nalezení Cesty skrze jeho Slovo to jediné přesné a pravé v původních jazycích zapsané. A od té doby sleduju a studuju jak se vyvíjeli různé hereze a sekty nejen u nás. Snažím se porozumět původu herezí a sekt a vše mě zatím vedlo na stopu pocházející z USA. Jakkoliv můj začátek je hodně subjektivní, články se pokusím sestavit, aby byly co nejvíce objektivnější, ale hnutí víry zde propagovat nechci, nechci zde propagovat ani hnutí svatosti a pentekostalismus, ovšem chci se podívat na to jak to všechno vlastně vzniklo. Pro to jsem narazil na jedinečnou stránku, která asi bude plná herezí, ale na druhou stranu autor se snaží mapovat historické fakta - písemné záznamy, která jen vyhodnocuje jinak než já. Na stránce se píše:

Služba Pravého Evangelia

"Všechny soubory CHARLESe G. FINNEYa jsou certifikovány jako odpovídající původnímu textu a mohou být spolehlivě použity pro autentičnost a odborný výzkum. Ministerstvo Pravého evangelia."

Nicméně:  postup při přípravě článku bude následující - nejprve budu kopírovat nadpisy a připravovat text a pak teprve dodám zdroje. Dnes je pátek a snad to bude do víkendu hotovo.

Kratší (stručná) verze článku je zde.

Abstract: Byl John Wesley premilenianista?

V tomto článku vycházím z článku Daniele Steela. "WAS WESLEY A PREMILLENNIALIST?"

Článek se zaměřuje na problematiku premilenialismu a představuje některé myšlenky a pohledy některých teologů. Autor zmiňuje, že A. B. Simpson, americký kazatel a zakladatel Křesťanské a misijní aliance (Christian and Missionary Alliance), teologicky podporoval a obhajoval některé doktríny W. E. Kenyona, který je považován za zakladatele hnutí víry.

Článek uvádí, že John Wesley, zakladatel metodismu, se stavěl proti násilí v posledním Božím soudu nad svévolníky. Zatímco Wesley věřil v Boží soud nad světem a oddělení spravedlivých od nespravedlivých, nepodporoval násilné koncepty soudů a zdůrazňoval Boží milosrdenství a přeměnu lidských srdcí skrze víru v Ježíše Krista. Wesleyanisté se obecně soustředí na potřebu osobního obrácení a duchovní obnovy, přičemž mohou existovat různé interpretace mezi jednotlivými Wesleyho stoupenci.

Zdůrazněno je také, že Simpson podporoval Keynona teologicky, a že jejich myšlení mělo pravděpodobně podobné nebo stejné základy jako hnutí víry. Nicméně, není explicitně uvedeno, jaké konkrétní teologické prvky spojují Simpsona s hnutím víry.

Byl John Wesley premilenianista?

Autor Daniel Steel se nejprve snaží odpovědět na otázku, zda byl John Wesley premilenialista (věřící v příchod Krista před tisíciletým královstvím). Daniel Steele uvádí, že Tyerman, kterého autor cituje jako důkaz Wesleyho premilenialismu, není Wesleyovým biografem a že žádný z Wesleyových šesti biografů nezmiňuje jeho premilenialistickou víru. Cituje také určitý dopis, který podle něj nedokazuje, že Wesley věřil v druhý příchod Krista, viditelnou vládu nebo vládu svatých v Jeruzalémě.

"Učení, které Justin vytušil z proroků a apoštolů a kterého se bezpochyby drželi Otcové 2. a 3. století, je následující: duše těch, kteří byli mučeni pro svědectví o Ježíši a pro Slovo Boží a těch, kteří se neklaněli šelmě, ani nepřijali jeho znamení, budou žít a kralovat s Kristem tisíc let. Ostatní mrtví nevzkříšeni, dokud neskončí tisíc let. Říct, že toto (Otcové) věřili, je totéž jako říci, že věřili Bibli."

Tento citovaný dopis nijak nezmiňuje druhý příchod Krista, jeho viditelnou vládu nebo vládu svatých v Jeruzalémě. Podle tohoto překladu se zdá, že Steele argumentuje, že dopis nepotvrzuje tvrzení o Wesleyho premilenialismu.

Steele se dále odvolává na Wesleyho poznámky ke Kniha Zjevení, kde Wesley říká, že svatí s Kristem vládnou v nebi, nikoli na zemi. Zmiňuje také Wesleyho kázání o "Velkém soudu", kde umisťuje druhý příchod po tisíciletém království.

Na základě těchto argumentů Steele tvrdí, že Wesley nebyl premilenialista.

Zde je přehled obsahu tabulky "MODERN PREMILLENNIALISM VS. JOHN WESLEY" se srovnáním názorů:

Moderní premilenialismus:

• Druhý příchod Krista před tisíciletím ('86, str. 43).
• Příchod po tisíciletí (poznámky k Zjevení Janova 20,1-11; kázání svazek 1, str. 126-135, 454).
• Kristus přichází podruhé, aby:
  1. Založil své království - dočasné království ('86, str. 149, 177).
  2. Obrátil svět ('78, str. S).
  3. Otevřel nové období milosti a misií ('86, str. 31, 37).
  4. "Ukradl svůj čekající sbor," ne všechny svaté, ale svou nevěstu, "vyvolenou zvolených," do "vzduchu" ke "sňatku Beránkovu" (S., str. 120, 221).
• Bezmilostní panny "nejsou ztraceny, ale něco ztratí" (S., str. 53).
• Kristus znovu vystaví království Davida a "vstoupí do království" při svém druhém příchodu ('78, str. 490; '86, str. 149).
• Židé budou ve vedení národů a budou panovat jako knížata ('78, str. 236; '86, str. 122; S., str. 12).
• Existují různá soudu, někteří hovoří o třech, jiní o čtyřech ('86, str. 114; S., str. 227).
• Účelem Božím není obrátit svět v tomto období ('78, str. 281; '86, str. 37).
• Svatí budou vzkříšeni pouze při druhém příchodu ('78, str. 84, 102, 308).
• Svatí doslovně jedí a pijí "ambrosijské pokrmy" u Kristova stolu a sedí na trůnech atd. ('78, str. 180, 227, 265).
• Země bude shořet (2. Petrova 3,7-12), ale "po ohni budou stále existovat národy v těle." "Země a Izrael zůstanou" ('86, str. 149).

John Wesley:

• Příchod po tisíciletí (poznámky k Zjevení Janova 20,1-11; Zjevení Janova 20,7; kázání svazek 1, str. 126-135, 454).
• Kristus přichází podruhé, aby:
  1. Založil své království - bylo založeno při jeho prvním příchodu (o Matouši 16,28; Marku 1,15; 9,1). Dočasné království je "snem" (o Skutcích apoštolských 1,6).
  2. Soudil svět (o Matouši 25,31-46).
  3. Otevřel "poslední období milosti" (o 1. Janově 2,18).
  4. Přijal "věřící všech dob ... ve stejný okamžik, aby byli s Pánem na nebi" (o 1. Tesalonickým 4,15,17).
• Evangelium přemění svět "jen při návratu Krista" ('78, str. 8).
• "Tak bude Evangelium prodírat svět" (o Matouši 19,33).
• Přemíra (o Matouši 13,33) znamená zkažení, odpad (o Matouši 13,33).
• Hloupé panny "nejsou ztraceny, ale něco ztratí" (S., str. 53).
• Království Mesiáše bylo duchovní, ne dočasné. Přišlo s mocí o Letnicích. "Nehledejte ho vzdáleně, je zde, přítomné ve duších věřících" (o Skutcích apoštolských 28,23; Lukáši 17,21; Marku 9,1).
• Poté budou židé vést národy a panovat jako knížata - dočasné království, ve kterém budou mít Židé vládu nad národy, je "snem" (o Skutcích apoštolských 1,6).
• Existuje jediný všeobecný a věčný soud (kázání svazek 1, str. 126-135, 454).
• Soud z Matouše 25,31-46 není totéž jako soud z Zjevení Janova 20,11-15 ('78, str. 252).
• "Věřící nepřijdou před soud" z Zjevení Janova 20,11-15 ('78, str. 308; '86, str. 114).
• Budou prvními, kteří budou souzeni v tomto soudu (kázání svazek 1, str. 131).
• Účel Boží není obrátit svět v tomto období ('78, str. 281; '86, str. 37).
• Budou vzkříšeni všichni lidé (kázání svazek 1, str. 129).
• Osvícení svatých, kteří doslova jedí a pijí "božská jídla" u Kristova stolu a sedí na trůnech, atd., jsou "obraznými termíny" o "duchovních poctách a rozkoších Kristova království milosti a slávy" (o Lukáši 22,30).
• "Nebe a země" - vesmír - pominou; "nemají místo, neexistují, jsou pryč" (o 2. Petrovi 3,7-12; Zjevení Janova 20,11). [Jak se Izrael a národy v těle vyhnou tomuto ohni, neřekli.]

Z uvedené tabulky a porovnání výroků lze vyvodit, že autor se snaží prezentovat Johna Wesleyho jako stoupence postmillennialismu. V prvním sloupci (Moderní premilenianismus) jsou uvedeny tvrzení, která podporují myšlenku druhého příchodu Krista před tisíciletím, založení dočasného království, obrácení světa a další prvky spojené s premilenialismem. Na druhé straně, ve sloupci JOHN WESLEY jsou prezentovány Wesleyho výroky, které podporují postmilennialismus, tj. představu, že Kristovo království je již přítomné na zemi, že evangelium bude prodírat svět a že soudy a vzkříšení se budou týkat všech lidí.

Tato prezentace a srovnání Wesleyho názorů jsou zřejmě zaměřeny na posílení premis postmillennialismu a ukázání, že Wesleyova teologie byla v souladu s tímto eschatologickým směrem.

Třetí část článku se zaměřuje na vztah mezi moderním premilenialismem a některými teologickými názory A. B. Simpsona, zakladatele Křesťanské a misijní aliance. Článek zdůrazňuje, že některé z názorů Simpsona, jako například jeho představy o "nevěstě" a "svatbě ve vzduchu", nejsou v širším kontextu moderního premilenialismu obecně akceptovány a jsou spíše považovány za osobní zvláštnosti, které nemají širší podporu mimo jeho vlastní stoupence. 

Simpsonovy názory, jako například jeho představy o "nevěstě" a "svatbě ve vzduchu", jsou zmiňovány jako názory, které nemají širší podporu mimo jeho vlastní stoupence.

Článek dále diskutuje o tvrzení, že premilenialismus byl vírou prvotní církve po dobu tří set let. Autor článku argumentuje, že neexistují žádné důkazy, ani ve svědectvích samotných premilenialistů, které by potvrdily, že tato víra byla skutečně součástí prvotní církve. Namísto toho článek předkládá důkazy o existenci starověkého premilenialismu známého jako chiliasm. Chiliasm se zaměřoval na Kristovo viditelné panování v Jeruzalémě a na tisíciletou vládu na zemi, kde by věřící prožívali radost a blahobyt. Je však zdůrazněno, že moderní premilenialismus se od starověkého chiliasmu odlišuje v mnoha zásadních aspektech.

Článek také upozorňuje, že neexistuje žádný historik z prvních pěti set let, který by naznačoval, že premilenialismus byl vírou prvotní církve. Premilenialismus se v průběhu církevní historie opakovaně objevoval, avšak často způsoboval rozpory a škody. Je zdůrazněno, že současný typ premilenialismu, jak je prezentován v článku, je založen na pochybnostech a generuje pochybnosti ohledně Božího záměru a plánu týkajícího se obrácení světa. Článek kritizuje tuto formu premilenialismu a varuje před jejím potenciálním nebezpečím.

Závěr

1. Simpsonovy názory jsou zmíněny jako názory bez širší podpory mimo jeho vlastní stoupence.
2. Není dostatečný důkaz, že premilenialismus byl součástí víry prvotní církve. Naopak, existují důkazy o starověkém chiliasmu, který se zaměřoval na Kristovo viditelné panování v Jeruzalémě a tisíciletou vládu na zemi.
3. Neexistuje žádný historik z prvních pěti set let, který by potvrdil, že premilenialismus byl vírou prvotní církve.
4. Premilenialismus se v průběhu církevní historie opakovaně objevoval a často způsoboval rozpory a škody.
5. Současný typ premilenialismu je založen na pochybnostech a generuje pochybnosti ohledně Božího záměru a plánu týkajícího se obrácení světa. Článek tuto formu premilenialismu kritizuje a varuje před jejím potenciálním nebezpečím.
   

Jako překladatele, redaktor a autor stránky nemám vlastní názor na tento článek. Můj názor se týká pouze osoby A. B. Simpsona a jeho vazby na W. E. Kenyona z hnutí víry. Pokud vás zaujímá objektivní postoj, přečtěte si tento článek: John Wesley: Druhý příchod Ježíše Krista (postmilenianismus)

Dodatek: Čemu věřil Albert Benjamin Simpson?

A. B. Simpson byl považován za baptistického kazatele a v počátcích svého působení se aktivně angažoval v baptistických sborech. Byl ordinován jako baptistický duchovní a sloužil jako pastor v několika baptistických sborech v Kanadě a Spojených státech.

Nicméně, během svého života se Simpson postupně začal odlišovat od tradičního baptistického učení a zaměřoval se na duchovní obnovu, misie a jednotu církve. V roce 1887 založil Alianci baptistů víry (The Christian and Missionary Alliance), což bylo hnutí, které se oddělilo od tradičního baptistického směru.

I když byl A. B. Simpson považován za svého života za baptistu, jeho názory a působení ho postupně přivedly k novému hnutí, které se lišilo od tradičního baptistického směru 19. století. Existuje několik oblastí, ve kterých by mohly být jeho učení považována za odlišná a potenciálně kritizována tradičními baptisty toho času:

1. Duchovní dar léčení: Simpson věřil v nadpřirozenou moc Božího uzdravování a duchovní dar léčení, který byl dostupný pro dnešní církev. Toto učení bylo v mnoha tradičních baptistických kruzích tehdy neobvyklé a někteří by mohli tento prvek jeho nauky kritizovat jako "příliš charismatický" nebo "nebiblický".

2. Univerzální vykoupení: Simpson zastával názor, že vykoupení skrze Ježíše Krista má všeobecnou platnost pro všechny lidi, a že Boží spásný plán je určen pro celé lidstvo. Toto učení se lišilo od tradičního baptistického chápání vykoupení jako osobního rozhodnutí a spásy jednotlivce. Takovéto názory lze chápat jako herezi (je to v rozporu s učením bible).
   

3. Misijní důraz: Simpson zdůrazňoval význam misií a globálního šíření evangelia. V době, kdy se mnozí baptisté soustředili na místní církevní práci, mohl být tento důraz na misie považován za odchýlení od tradičního baptistického zaměření.

4. Učení o daru mluvení jazyky: Simpson věřil v současné nadání mluvení jazyky jako projev Ducha svatého. To bylo v rozporu s některými tradičními baptistickými názory, které se klonily k skepticismu vůči nadpřirozeným duchovním darům, včetně mluvení jazyky.

5. Ekumenismus: Simpson se snažil podporovat jednotu církve a spolupráci mezi různými křesťanskými denominacemi. Tradiční baptisté mohli tuto snahu kritizovat jako kompromis s teologiemi a praxemi, které nebyly v souladu s jejich vlastními baptistickými tradicemi a přesvědčeními.

6. Liturgické změny: Simpson byl otevřený vůči liturgickým změnám ve službě Boží a využívání liturgických prvků, které nebyly tradiční pro baptistické bohoslužby. Tradiční baptisté by mohli kritizovat tyto změny jako odchýlení od jednoduchého a spontánního způsobu bohoslužby, který byl pro ně typický.

Tradiční baptističtí kritici, by mohly Alberta Benjamina Simpsona kritizovat v těchto ohledech:

1. Náhled na křest: Tradiční baptisté by mohli kritizovat Simpsonův pohled na křest. Zatímco baptisté věří v křest věřících na vyznání jejich víry, Simpson zastával názor, že křest je způsobem oddělení od světa a věnování se Bohu, ale nezakládá spásu. Tato odlišnost mohla být předmětem kritiky.

2. Vztah k tradici: Tradiční baptisté jsou známí svou důrazem na biblickou autoritu a oddělení se od tradic církve. Simpsonova služba měla ale za cíl sjednotit různé denominace a zdůrazňoval důležitost spolupráce mezi různými církevními proudy. Tradiční baptisté by mohli kritizovat Simpsona za jeho otevřenost vůči ekumenismu a spojování s církvemi, které se odlišovaly od jejich baptistické tradice.

3. Způsob chápání duchovního života: Simpson zdůrazňoval duchovní naplnění Duchem svatým a aktivní službu v misii. Mohlo se stát, že tradiční baptisté by ho kritizovali za přílišnou důraz na charismata, jako jsou mluvení jazyky, uzdravování a vedení Ducha svatého, které by se mohly jevit jako nadměrné pro některé baptisty.

4. Učení o spasení: Simpson věřil v univerzální vykoupení a jeho důraz na Boží lásku a milosrdenství mohl být kritizován tradičními baptisty, kteří zdůrazňují potřebu osobního přijetí Ježíše Krista a víru v jeho smrt a zmrtvýchvstání jako jediný způsob spasení.

Ano, Albert Benjamin Simpson věřil, že uzdravení je součástí Božího plánu spásy a vykoupení. Simpson podporoval učení nazývané "plný evangelium" nebo "evangelium těla", které zahrnovalo nejen duchovní spásu, ale také uzdravení fyzického těla.

Jak Simpson vysvětloval vykoupení všech lidí

Simpson zdůrazňoval biblické verše, jako je Izajáš 53:4-5, který hovoří o Ježíšově ukřižování a přinášení uzdravení: "A přece naše nemoci on nesl a naše bolesti on nesl na se. My jsme si jej mysleli zraženého, raněného od Boha a plně pokořeného. Ale on byl probodnut pro naše přestoupení, polámaný pro naše nepravosti. Trest nám přinesl pokoj a jeho ranami jsme byli uzdraveni."

Simpson učil, že Ježíšova oběť na kříži nejenže zajišťuje odpuštění hříchů a věčný život, ale také fyzické uzdravení a záchranu od nemocí. Byl přesvědčen, že Boží moc a milost jsou dostatečné pro uzdravení těla i duše.

Simpsonova teologie a učení o uzdravení nebyla všeobecně přijímána a byla předmětem kritiky tradičních teologů a tradičních křesťanských proudů.

Kritiky plného evangelia

Mezi kritiky učení Plného evangelia, které Albert Benjamin Simpson učil, patřili následující:

1. Kritika za přílišný důraz na fyzické uzdravení: Někteří kritici Simpsonova učení ho obviňovali z toho, že příliš zdůrazňuje fyzické uzdravení a klade na něj přílišný důraz. Tradiční kritici zdůrazňují, že hlavním úkolem evangelia není záchrana fyzického těla, ale duše. Hlavní má být kázání zdravého evangelia. Tento důraz na hledání materiálního prospěchu vnáší prvek lidského egoismu do poselství evangelia a odvádí pozornost od omylů nebo herezí, které se na tuto teorii o uzdravování a na "honbu za uzdravením" nabalila.
   

2. Kritika za zjednodušování složitosti lidského utrpení: Někteří kritici namítali, že Simpsonovo učení o uzdravení má tendenci zjednodušovat složitost lidského utrpení a bolesti. Kritici tvrdili (tvrdí), že přestože Bůh má moc uzdravit, uzdravení nemusí vždy být Božím záměrem v daném okamžiku pro každého věřícího a že lidé se mohou setkávat s různými formami utrpení, které nejsou automaticky odstraněny, a to i přesto, že mají pevnou víru. Příklad dobrého argumentu je, že Ježíš řekl, že je lepší vejít do Božího království jednoruký nebo jednonohý, než být sveden. To lze vztáhnout i na svody duchovní.

3. Kritika za přílišnou důvěru ve víru: Někteří kritici vyjadřovali obavy z toho, že Simpsonovo učení staví přílišný důraz na silnou víru jednotlivce jako klíčový prvek pro dosažení uzdravení. To může zatěžovat lidi, kteří se snaží věřit a přesto se nesetkávají s fyzickým uzdravením, což by mohlo vést k pocitu selhání nebo nedostatečnosti. Tito neuzdravení pak musí čelit potížím, proč nebyli uzdraveni, Bůh je nemiluje? Jejich víra není dost dobrá? Jsou příliš velcí hříšníci a Bůh jim neodpustil? Tyto vážné otázky mohou způsobit vyhoření nebo odpadnutí od víry. Pravé a hlavně zdravé evangelium, by nemělo takovou situaci vyvolat, aby se oběť tohoto učení dostala do takového psychického stresu, že se dostane až na kraj svých sil. Toto učení hnutí Svatosti zažívá vrchol ve hnutí víry a charismatických kruzích.
   

Plné evangelium podle Alberta Benjamina Simpsona mělo tři hlavní pilíře:

1. Spása: Simpson učil, že spása je zajištěna skrze víru v Ježíše Krista a jeho oběť na kříži. Důraz klade na odpuštění hříchů a duchovní obrození.

2. Duchovní život: Simpson zdůrazňoval potřebu intenzivního osobního vztahu s Bohem a plného naplnění Duchem Svatým. Učil, že Duch Svatý je přítomen, aby věřícím poskytoval sílu, povzbuzení a nadpřirozené dary.

3. Fyzické uzdravení: Simpson učil, že Boží vůle je uzdravit nemocné. Věřil, že Ježíšova oběť na kříži zahrnovala také fyzické uzdravení a že Bůh má moc uzdravit každou nemoc. Simpson považoval fyzické uzdravení za součást Božího plánu spásy.

Co se týče Simpsonova vlastního učení, záleží na jeho konkrétních dílech a kázáních. Většinou se zmiňoval o Boží vůli a moci uzdravení, a to v souladu s biblickými verši, které spojují Ježíšovu oběť na kříži s fyzickým uzdravením. Simpson nezdůrazňoval, že by nemoc byla vždy trestem za hřích, ale viděl ji spíše jako součást narušeného stavu lidského světa po pádu.

John Wesley: Druhý příchod Ježíše Krista (postmilenianismus)

Slovo úvodem

"Křesťanství" je plné obrovského množství různých směrů, ale já jako autor této stránky a článků na nich umístěných a jako autor Youtube kanálu Agapé, věřím jen v jedno pravé a původní křesťanské učení, které učil Ježíš a první apoštolové včetně apoštola Pavla (nevěřím ani v žádné další apoštoly). Apoštolové Pavel (list Galatským) a Petr (2. list Petrův 2. kapitola) se vyjádřili k tomu, že je jen jedno učení a od heretiků se máme oddělovat, tím že budou vyobcováni z církve. Jak se ale vyznat v tom ohromném množství denominací a církví, abychom nepřijali bludy a nebyly započítány mezi ty proklaté? Původně jsem byl pentekostální, neocharismatický křesťan, původně uvěřivší ve Slově života a následně jsem se dostal do Apoštolské církve. Byl jsem přímo v centru těch strašných herezí a šílenství, protože to pouštěli dovnitř církve přímo z Amerických (neo?)-charismatických kruhů. Po odchodu jsem se dostal zase do jiné odnože AC a pak definitivní odchod a nové nalezení Cesty skrze jeho Slovo to jediné přesné a pravé v původních jazycích zapsané. A od té doby sleduju a studuju jak se vyvíjeli různé hereze a sekty nejen u nás. Snažím se porozumět původu herezí a sekt a vše mě zatím vedlo na stopu pocházející z USA. Jakkoliv můj začátek je hodně subjektivní, články se pokusím sestavit, aby byly co nejvíce objektivnější, ale hnutí víry zde propagovat nechci, nechci zde propagovat ani hnutí svatosti a pentekostalismus, ovšem chci se podívat na to jak to všechno vlastně vzniklo. Pro to jsem narazil na jedinečnou stránku, která asi bude plná herezí, ale na druhou stranu autor se snaží mapovat historické fakta - písemné záznamy, která jen vyhodnocuje jinak než já. Na stránce se píše:

Služba Pravého Evangelia

"Všechny soubory CHARLESe G. FINNEYa jsou certifikovány jako odpovídající původnímu textu a mohou být spolehlivě použity pro autentičnost a odborný výzkum. Ministerstvo Pravého evangelia."

Nicméně:  postup při přípravě článku bude následující - nejprve budu kopírovat nadpisy a připravovat text a pak teprve dodám zdroje. Dnes je pátek a snad to bude do víkendu hotovo.

Byl Wesley premilenianista nebo postmilenialista?

V tomto článku uvedu jen fakta.

Za života Johna Wesleyho premilenialismus nebyl běžný názor v rámci církevního prostředí. Premilenialismus se začal více prosazovat a stával se populárnějším až v průběhu 19. století, zejména díky vlivu Johna Nelsona Darbyho a jeho dispensacionalistického učení. Během Wesleyho života převažoval spíše postmillenialismus, který věří v postupné zlepšování společnosti a šíření evangelia jako předpokladu pro příchod Ježíše Krista na konci věků.

John Wesleyho názory na Druhý Kristův příchod byly poněkud komplexní a často se vyvíjely během jeho života. Nicméně lze říci, že se držel určitých základních principů.

Wesley věřil v dosažitelnost osobní svatosti a posvěcení v tomto životě, což bylo pro něj důležitým aspektem křesťanského života. Zároveň věřil, že Boží království bude postupně růst a rozšiřovat se na zemi skrze evangelizaci a působení Ducha Svatého. Tímto způsobem Wesley vyznával spíše postmillennialistickou eschatologii, která vidí Druhý příchod Krista jako naplnění Božího království na zemi.

Existují však různé interpretace Wesleyho názorů ohledně přesného časování a podrobností Druhého příchodu. Někteří tvrdí, že se během svého života vyvíjel od premillennialismu směrem k postmillennialismu, zatímco jiní poukazují na jeho některé výroky, které by mohly naznačovat představu o premileniálním scénáři.

Je důležité zdůraznit, že Wesleyho teologické dílo zahrnuje širokou škálu témat a jeho názory na eschatologii nebyly tak důkladně rozpracovány jako jiné oblasti. Jeho hlavním důrazem byla spása a posvěcení jednotlivce a praktický křesťanský život.

Celkově řečeno, i když lze u Wesleyho najít různé názory ohledně Druhého příchodu, zdá se, že byl převážně nakloněn postmillennialismu a víře v postupný růst Božího království na zemi.

Doporučuji pokračovat čtením hlavního článku:

John Wesley a premilenialismus: Odhalení historických kořenů

Výhrady k Písni písní jako součást hebrejského kanonu

Přidání Písně písní do hebrejského kanonu a její přítomnost v protestantských biblických knihách je výsledkem historického vývoje a diskusí mezi židovskými a křesťanskými učenci.  Píseň písní je sbírka básní a písní, které vyjadřují lásku a erotické pocity mezi mužem a ženou. Je považována za součást starozákonních knih, ačkoli v ní není přímý odkaz na Boha nebo náboženskou tematiku.  Proces začleňování Písně písní do hebrejského kanonu byl postupný a někteří učenci při tom projevovali určité pochybnosti. Diskuse ohledně začlenění knihy do kanonu trvaly až do 2. století n.l. Nicméně většina židovských tradicí a skupin ji nakonec přijala jako součást svého kánonu.  Co se týče protestantských biblických knih, reformace 16. století přinesla revizi a znovuohodnocení obsahu kanonu. Martin Luther, významný reformátor, měl určité pochybnosti ohledně některých knih, včetně Písně písní, ale nakonec byla zachována v protestantském kánonu.  Píseň písní skutečně obsahuje pasáže, které vyvolávají určité obtíže a výhrady u některých židovských kritiků a i u Martina Luthera. Tyto pasáže mohou být interpretovány jako obsahující výzvy nebo odkazy na skupinový sex nebo erotické projevy, které se v náboženských textech obvykle nevyskytují a jsou v rozporu se zbytkem knih bible (zde mám namysli ostatní knihy hebrejského kanonu, nebo protestantského kanónu).  Někteří židovští kritici měli obavy z toho, že takový explicitní obsah nemá místo v kanonických textech, které mají být náboženským zdrojem autority a učení. Přestože neexistuje jednotný postoj všech židovských tradicí, většina se nakonec rozhodla přijmout Píseň písní do hebrejského kanonu. Martin Luther se obával, že tyto knihy mohou být nesprávně interpretovány a zneužívány. Překlad je vždycky interpretací původního textu a překladatelé se snaží najít vyvážený přístup, který respektuje jak obsah a význam původního textu, tak i kulturní a náboženské normy cílového jazyka a komunity. Při své práci na Písni písní do jiných jazyků se překladatelé, včetně těch z reformovaných kruhů, často snažili o vyjádření obsahu takovým způsobem, aby byl méně explicitní nebo aby se odstranila případná vulgarita, která by mohla být vnímána jako nepatřičná nebo nevhodná. Překladatelé se snažili zachovat důstojnost a náboženskou hodnotu textu, a proto byly některé pasáže odkazující na erotickou nebo sexuální tematiku přeformulovány či zjemněny tak, aby byly přijatelnější pro cílové čtenáře. To bylo provedeno s cílem předejít možnému nepochopení nebo zneužití těchto pasáží. Nicméně v konečném důsledku to vede k přehlížení faktu, že původní hebrejský zápis je silně explicitní a dvousmyslný. Vede to například k přehlížení faktu, že Píseň písní obsahuje minimálně jednu výzvu ke skupinovému sexu.  V každém případě je však důležité brát v úvahu, že některé pasáže Písně písní mají jasně erotický nebo sexuální charakter, ať už jsou překládány explicitně nebo méně explicitně. Interpretace těchto pasáží a jejich výklad se může lišit v různých teologických tradicích a komunitách.  Přesný proces začlenění Písně písní do protestantských knih byl závislý na konkrétních překladech a teologických tradicích jednotlivých reformátorů a skupin. Většina protestantských biblických verzí obsahuje Píseň písní jako samostatnou knihu v rámci Starého zákona.  Je třeba poznamenat, že přidání knihy do kánonu neznamená, že je automaticky chápána jako náboženský text nebo autoritativní Boží zjevení. Různé knihy mohou mít v různých tradicích různý stupeň významu a interpretace.

Bližší informace čtěte v článku:

Čtení Písně písní jako alegorie u protestantských reformátorů