Výhrady k Písni písní jako součást hebrejského kanonu

Přidání Písně písní do hebrejského kanonu a její přítomnost v protestantských biblických knihách je výsledkem historického vývoje a diskusí mezi židovskými a křesťanskými učenci.  Píseň písní je sbírka básní a písní, které vyjadřují lásku a erotické pocity mezi mužem a ženou. Je považována za součást starozákonních knih, ačkoli v ní není přímý odkaz na Boha nebo náboženskou tematiku.  Proces začleňování Písně písní do hebrejského kanonu byl postupný a někteří učenci při tom projevovali určité pochybnosti. Diskuse ohledně začlenění knihy do kanonu trvaly až do 2. století n.l. Nicméně většina židovských tradicí a skupin ji nakonec přijala jako součást svého kánonu.  Co se týče protestantských biblických knih, reformace 16. století přinesla revizi a znovuohodnocení obsahu kanonu. Martin Luther, významný reformátor, měl určité pochybnosti ohledně některých knih, včetně Písně písní, ale nakonec byla zachována v protestantském kánonu.  Píseň písní skutečně obsahuje pasáže, které vyvolávají určité obtíže a výhrady u některých židovských kritiků a i u Martina Luthera. Tyto pasáže mohou být interpretovány jako obsahující výzvy nebo odkazy na skupinový sex nebo erotické projevy, které se v náboženských textech obvykle nevyskytují a jsou v rozporu se zbytkem knih bible (zde mám namysli ostatní knihy hebrejského kanonu, nebo protestantského kanónu).  Někteří židovští kritici měli obavy z toho, že takový explicitní obsah nemá místo v kanonických textech, které mají být náboženským zdrojem autority a učení. Přestože neexistuje jednotný postoj všech židovských tradicí, většina se nakonec rozhodla přijmout Píseň písní do hebrejského kanonu. Martin Luther se obával, že tyto knihy mohou být nesprávně interpretovány a zneužívány. Překlad je vždycky interpretací původního textu a překladatelé se snaží najít vyvážený přístup, který respektuje jak obsah a význam původního textu, tak i kulturní a náboženské normy cílového jazyka a komunity. Při své práci na Písni písní do jiných jazyků se překladatelé, včetně těch z reformovaných kruhů, často snažili o vyjádření obsahu takovým způsobem, aby byl méně explicitní nebo aby se odstranila případná vulgarita, která by mohla být vnímána jako nepatřičná nebo nevhodná. Překladatelé se snažili zachovat důstojnost a náboženskou hodnotu textu, a proto byly některé pasáže odkazující na erotickou nebo sexuální tematiku přeformulovány či zjemněny tak, aby byly přijatelnější pro cílové čtenáře. To bylo provedeno s cílem předejít možnému nepochopení nebo zneužití těchto pasáží. Nicméně v konečném důsledku to vede k přehlížení faktu, že původní hebrejský zápis je silně explicitní a dvousmyslný. Vede to například k přehlížení faktu, že Píseň písní obsahuje minimálně jednu výzvu ke skupinovému sexu.  V každém případě je však důležité brát v úvahu, že některé pasáže Písně písní mají jasně erotický nebo sexuální charakter, ať už jsou překládány explicitně nebo méně explicitně. Interpretace těchto pasáží a jejich výklad se může lišit v různých teologických tradicích a komunitách.  Přesný proces začlenění Písně písní do protestantských knih byl závislý na konkrétních překladech a teologických tradicích jednotlivých reformátorů a skupin. Většina protestantských biblických verzí obsahuje Píseň písní jako samostatnou knihu v rámci Starého zákona.  Je třeba poznamenat, že přidání knihy do kánonu neznamená, že je automaticky chápána jako náboženský text nebo autoritativní Boží zjevení. Různé knihy mohou mít v různých tradicích různý stupeň významu a interpretace.

Bližší informace čtěte v článku:

Čtení Písně písní jako alegorie u protestantských reformátorů