Svědectví Millie Fontany, příběh převzat z titulků videa.

 

Jmenuji se Millie Fontana. Je mi 23 let a jsem dítětem lesbických rodičů z dárcovského početí. Stojím zde s podporou všech tří mých rodičů. Budu zde vypovídat o něčem, dá se říct, neslýchaném, protože nikdo nechce slyšet o odvrácené straně duhy; o té straně, o kterou se nikdo nestará, kde děti nevyrůstají šťastné, kde dospívají s jinou představou o tom, jak má vypadat rodina.

Když jsem vyrůstala, chtěla jsem mít otce. Uvnitř jsem cítila, že mi otec chybí ještě před tím, než jsem vůbec byla schopná vyjádřit, kdo otec je. Uvědomovala jsem si, že miluji oba své rodiče, ale nemohla jsem přijít na to, co někde uvnitř sebe postrádám.

Když jsem začala chodit do školy, pozorovala jsem jiné děti, jejich láskyplné vztahy se svými otci, a začala jsem si uvědomovat, že mi chybí něco hodně vzácného. Lhali mi po dobu školní docházky. Říkali mi, že otce nemám nebo že snad nevědí, kdo jím je. Kvůli tomu bylo pro mě těžké vybudovat si nějakou pevnou identitu. A kvůli tomu jsem měla velké problémy s chováním a citovou nevyrovnaností.

Stojím zde před vámi, vychovaná jako ateistka, bez jakýchkoli vazeb na náboženství. Stojím na straně křesťanů, protože v těchto debatách jsou křesťané zatím jediní lidé, kteří se snaží vnímat problémy týkající se dětí. Křesťané jsou zatím jediní lidé, kteří se snaží upozorňovat na příběhy lidí, jako je ten můj. Nikdo z lobby LGBT nechce poslouchat lidi, jako jsem já. Protože 'láska je přece láska', ne? My jako bychom neexistovali.

Když jsem dospívala, dívala jsem se občas do zrcadla a říkala si: Odkud mám tyhle zelené oči? Kde se vzaly moje povahové vlastnosti a nadání, které doma nikdo z mých rodičů neměl?

Odpověď byla poměrně jednoduchá: Mám je od svého otce.

Ve skutečnosti tu ale nebyl jen můj otec, neboli 'dárce', jak tomu rádi říkali. Ukázalo se, že mám i strýce, tetu a také babičku a dále spoustu milých bratranců a sestřenic.

Když uznaly některé části mojí identity za vhodné k tomu, aby mi byly odhaleny, o něco mě tím připravily. A zatímco jiné děti se mohly podívat do zrcadla, srovnat se nějak s těmi chybějícími částmi a říct svým matkám a otcům, že je mají rády, já jsem něco takového udělat nemohla.

Protože kdo v mých očích byli moji rodiče, kteří rozhodli, které části mě samé jsou vhodné k tomu, aby mi byly odhaleny? Setkání s mým otcem v 11 letech bylo pravděpodobně... jediným okamžikem, kdy jsem byla vyrovnaným dítětem. Poprvé jsem uviděla, kým jsem. Podívala jsem se mu do očí a řekla si: To je ta moje chybějící část.

Ne proto, že bych si otce vyfantazírovala, ale proto, že jsem mohla dát obličej tomu, kým jsem byla, takže jsem se mohla podívat na někoho, kdo byl právě tak zodpovědný za mou existenci. Díky tomuto muži jsem se mohla ujistit o své identitě.

A kdybych bývala nepoznala svého otce, nestála bych tu dnes před vámi. Protože dopad jeho nepřítomnosti v mém životě na moje emoce byl i v tak mladém věku zničující a v mém vývoji mě to vrátilo zpátky.

Chci říct něco o skutečné rovnosti. O rovnosti hodně mluví skupiny prosazující zájmy LGBT. Ale mě by tak trochu zajímalo, jaká je jejich definice rovnosti, protože rovnost pro mě bylo to, že se mi říká pravda, že jsem respektována taková, jaká jsem se vším všudy, a ne pouze s tím, co mi moji rodiče dovolili poznat.

Rovnost neznamená říkat, že když studie provedené na dobrovolnících z homosexuálních rodin a na jejich dětech mají pozitivní výsledky, bude to platit pro všechny. To je zcela nerealistické. Tuto lež jsem slyšela od LGBT už v březnu. Říkali, že dětem je jedno, v jaké rodiny vyrůstají, a že muži a ženy jsou zaměnitelní. Toto samo o sobě pokládám za formu diskriminace na základě pohlaví.

Muži a ženy mají při výchově dítěte doplňující se role a měly by se pravděpodobně uznávat jako rovnocenné. Je legrační, jak homosexuální lobby hovoří o homofobii. Zažila jsem, jak za mnou přišli moji homosexuální přátelé a vysvětlovali mi, že je jiní homosexuálové nazvaly homofoby, protože by raději upřednostňovali výchovu děti s matkou nebo otcem. To je tak naprosto směšné...

Byla jsem homofob, když jsem se dívala do zrcadla a ptala se, kde je můj otec? Byla jsem homofob, když jsem se podívala na oba své milující rodiče a snažně je prosila, aby mi řekli, kdo jsem? Rozhodně ne! Ovšem já všechny tři své rodiče skutečně miluji rovným dílem.

Dokud si my jako společnost nepromluvíme i s dětmi, jako jsem já, které nesouhlasí s tím, aby rodiče rozhodovali o tom, které části jejich života se jim mohou odhalit, dokud tato diskuze nezahrne každého, kdo byl vychováván bez otce či matky, dokud tato diskuze nepřestane zahanbovat děti v mém postavení kvůli tomu, že se ozývají, neměli bychom prosazovat [stejnopohlavní] manželství, protože vývoj se děje krok za krokem.

A já tady nebudu stát, abych se nechala umlčet lidmi, kteří mi vykládají, co je vhodné, abych cítila, že jsem špatný člověk kvůli tomu, že chci otce, že jsem možná dostatečně nemilovala svoji matku, protože jsem chtěla otce. To je naprostá hloupost, a já ji nehodlám podporovat.

Díky, že jste sem dnes večer přišli.

Ještě jednou děkuji!