Proč je teologie hnutí svatostí v jádru špatná? (vznikla v 18-19. století)

Na tomto článku chci ilustrovat problém nesprávného chápání Úplného posvěcení, jak ho chápalo Hnutí svatosti na počátku svého vývoje. Toto konkrétní hnutí svatosti v 18. až 19. století vysvětluji v poznámce na konkrétních lidech, kterých se to jistě týkalo. Poznámka je analýza termínu "kritická zkušenost" nebo také "druhé dílo milosti", které tato konkrétní skupina chápe a vykládá odlišně než to dělal samotný John Wesley. Toto rozlišení podstaty nesprávného chápání je klíčové, ne to, kdo přesně vyznává tuto teologii. To nehodlám v tomto článku rozebírat. Článek se zaměřuje na vysvětlení podstaty problému a jak to celé začalo.

Ovšem článek má také kontext. Článek byl původně o Svobodných baptistech, kteří sdílely s hnutí svatosti stejné doktríny a proto se to týkalo tou dobou i jich. Jak je to dnes nevím.

STRUČNÁ REKAPITULACE SVOBODNÝCH BAPTISTŮ

Svobodní baptisté měli svaté a nezpochybnitelné nauky, včetně obecného smíření, křtu věřících, autority Písma, božství Krista a jednoty Trojice. Vznikli jako reakce na silný kalvinismus v baptistické církvi a byli charakterizováni intenzivní konzervativností. Věřili v svobodnou vůli, obecné smíření, celkové posvěcení a předmluvný návrat Krista.

Svobodní baptisté také praktikovali neobvyklé nauky, jako bylo umývání nohou a pomazání olejem k uzdravování. Měli silnou misijní vizí pro domácí i zahraniční mise. Kenyon, pozdější kazatel a zakladatel výcvikové školy, byl ovlivněn jejich přístupem k misiím a studiu Bible.

Kenyonova studia Bible byla ovlivněna filozofií Svobodných baptistů, kteří zdůrazňovali závislost na Písmu a opatrnost při konzultaci s jinými spisy. Tento přístup vedl Ke-nyona k důkladnému studiu Písma a kritickému zkoumání jeho obsahu.

PODROBNĚJŠÍ REKAPITULACE SVOBODNÝCH BAPTISTŮ

The Free Will Baptists (Svobodní baptisté) měli několik zásadních a nezpochybnitelných nauk. Mezi ně patřila obecná smíření, křest věřících, autorita Písma, božství Krista a jednota Trojice. Svobodní baptisté vznikli jako reakce na silný kalvinismus v jiných částech baptistické církve. Odlišovali se také od jiných baptistů svou intenzivní konzervativností. Věřili v svobodnou vůli a obecné smíření, na rozdíl od předurčení a omezeného smíření. Přijímali myšlenku úplného posvěcení a předmluvného návratu Krista.

Většina tradičních denominací v té době byla postmilénistická, což znamená, že věřili, že Ježíš se nevrátí, dokud neproběhne dlouhé období míru a prosperity na zemi prostřednictvím šíření evangelia. Nástup popularity premilénialismu byl jedním z jevů teologického vývoje 19. století. Svobodní baptisté byli premilénialisté již předtím, než se tato představa stala populární na přelomu století.

Tato skupina praktikovala dvě neobvyklé nauky - umývání nohou a pomazání olejem k uzdravování. Později se ukázalo, že Kenyon se o božím uzdravování poprvé dozvěděl právě od Svobodných baptistů.

Tato denominace měla silnou vizi zahraničních a domácích misií a podporovala své kazatele v cestování, zakládání mnoha církví a podporu misijní práce v zahraničí. "Vůdci Svobodných baptistů využívali každou příležitost k překonání námitek vůči misiím, získání podpory pro misijní úsilí a naverbování personálu pro zahraniční službu." Zajímavé je, že tento důraz na mise byl zaměřen na Novou Anglii.

Když Kenyon o několik let později založil školu pro výcvik, vedl své studenty k domácím i zahraničním misiím. Zakládání nových církví byla neustálá aktivita v Kenyonově službě, zatímco zůstával v Nové Anglii.

Kenyonův přístup k studiu Bible byl zřejmě ovlivněn postojem Svobodných baptistů k vzdělání. Součástí konference o vzdělání v roce 1840 bylo následující usnesení:

• Písma s pomocí Ducha svatého jsou jediným zdrojem, ze kterého služebník Boží může čerpat nebo toužit po tom poznání, které je nezbytné k tomu, aby ho kvalifikovalo pro výuku velkých pravd náboženství.
• Vzhledem k tomu, že všechny natchněné spisy jsou náchylné k obsahu chyb, při konzultaci s nepřírodními spisy je třeba postupovat s velkou opatrností, aby se spolu s pravdou neabsorbovaly i chyby.
• Pokud někdo chce konzultovat některé z těchto pomůcek k jakémukoli důležitému bodu, měl by nejprve pečlivě prozkoumat Písmo k tomuto tématu, pečlivě porovnávat Písmo s Písmem a získat tak dobré porozumění sám o sobě, bez pomoci žádné knihy jiné než Bible. Bude poté připraven číst s výhodou názory lidí a bude mnohem lépe vědět, jak přijmout jejich pravdu a odmítnout jejich omyly.

Kenyonův závazek studovat Písmo sám za sebe ho přivedl do společenství s lidmi stejně smýšlejícími. Svobodní baptisté mu poskytli vyznání víry, se kterým mohl souhlasit, a filozofii učení, která s Kenyonem zůstala po celou dobu jeho služby.

Rekapitulace z knihy E. W. Keynon and His Message of Faith, Joe McIntyre.

Účinek probuzení svatosti na Svobodné baptisty

Někteří tvrdí, že Kenyon nikdy nepřednášel o specifických prvcích hnutí svatosti. Nicméně v 90. letech 19. století se Svobodní baptisté připojili k obnově svatosti, která probíhala v té době (Robert M. Anderson). Hnutí svatosti odpovídalo jejich víře v úplné posvěcení a druhé dílo milosti*, které představovalo zkušenost po obrácení následovanou vítězným životem.

Již měli historii víry v úplné posvěcení - víru, že člověk může žít v naprostém vítězství nad hříchem - a proto se hnutí snadno přizpůsobilo konceptu druhého díla milosti, který zahrnoval zkušenost po obrácení*, krizovou zkušenost*, následovanou vítězným životem (* pozn. tyto termíny je naprosto klíčové pochopit pro pochopení rozdílů v učení oproti Wesleyho pojetí Úplného posvěcení, které bylo zcela odlišné, vysvětlení viz níže).

Svobodní baptisté se v té době přibližovali učení hnutí svatosti o posvěcení a přijali welseyánské dokonalostní vyznání. Posvěcení bylo chápáno jako okamžité dílo Boží milosti v srdci věřícího, kterým je srdce očištěno od veškerého hříchu a stává se čistým skrze krev Kristovu.

Kenyonovy rané kontakty s metodisty a přijetí učení o druhém díle milosti svatosti Svobodnými baptisty měly zásadní vliv na jeho život, jak pozitivně, tak negativně.

Dodatečné vysvětlení krizové zkušenosti*

Toto vysvětlení není součástí článku ale je naprosto klíčové k pochopení hereze hnutí svatosti a toho, že se jednalo o zcela jiné učení než učil John Wesley.

Cílem této analýzy je zkoumat historické kořeny a argumentovat proti konkrétním teologickým pohledům, které zde byly uvedeny a budou dále rozebrány. Zaměřuji se především na specifické osobnosti a jejich teologické názory, proto neberu ohled na pozdější teologický vývoj a úpravy těchto názorů, které byly provedeny jinými lidmi či skupinami.

* Poznámka: Ve svatostním hnutí se tímto výrazem odkazuje na specifickou zkušenost, která následuje po obrácení (přijetí Krista jako Spasitele) a je vnímána jako důležitý krok k dosažení posvěcení. Tato zkušenost je často nazývána "krizovou zkušeností" nebo "druhou prací milosti". V tomto kontextu se věří, že křesťan, který již uvěřil, musí prožít další zásadní duchovní zkušenost, která ho postaví do stavu neustálého vítězství nad hříchem.

Tato krizová zkušenost je chápána jako oddělený a zřetelný okamžik, kdy je věřící plně oddán Bohu, přijímá jeho milost a Boží moc jej osvobozuje od vlivu hříchu (od "otroctví hříchu", viz Římanům 6). Je to stav, ve kterém křesťan dosahuje vnitřního svatého života, kde je schopen žít v souladu s Boží vůlí (tzn. že už dále nehřeší) a vykazovat charakteristiky svatosti (to v důsledku znamená, že když mezi pentekostálními např. na Azusa Street revival na počátku 20. století mluvíte jazyky nesmíte hřešit, jinak pokud selžete existuje vážný problém: Jak byste mohli mluvit jazyky - nést důkaz úplného posvěcení a zároveň hřešit?). Tato zkušenost je chápána jako dar a důsledek Boží milosti a může být doprovázena emocionálními projevy, hlubokým pokáním a oddaností Bohu. (Celkově toto učení vede k velkému psychickému vypětí a vysokému mravnostnímu očekávání od sebe i od druhých, proto ho nazývám perfekcionismem nebo legalismem).

Je důležité poznamenat, že v rámci svatostního hnutí existuje různé chápání této krizové zkušenosti a jejího významu. Někteří věří, že tato zkušenost je nezbytná pro dosažení posvěcení a neustálého života vítězství, zatímco jiní považují tuto zkušenost spíše za důležitou fázi na duchovní cestě, která může být různě prožívána.

Celkově lze říci, že termín "zkušenost po obrácení, krizová zkušenost" ve svatostním hnutí odkazuje na specifickou duchovní zkušenost, která je v rámci hnutí svatosti a pentekostálních či charismatických hnutí považována za klíčový aspekt v dosahování posvěcení a žití vítězného života.

Kazatelé "Síly" - pro lepší pochopení kontextu poznámky

Benjamin Titus Roberts žil od 15. března 1823 do 17. února 1893. Vrchol jeho kazatelské služby a vlivu byl v 60. a 70. letech 19. století.

Asa Mahan žil od 9. listopadu 1799 do 16. srpna 1889. Vrchol jeho kazatelské služby a vlivu byl také v 60. a 70. letech 19. století.

Oba, Benjamin Titus Roberts a Asa Mahan, působili zhruba ve stejném období a jejich kazatelská služba a vliv mohly na sebe vzájemně působit. Oba měli podobný zájem o svatostní hnutí a učili o Duchu Svatém jako o síle, která vybavuje věřící křesťanským životem vítězství.

Je možné, že se vzájemně ovlivňovali a sdíleli podobné názory a učení. Oba měli významný vliv na formování hnutí svatosti svou kazatelskou službou, spisy a aktivitami.

V následujícím textu zdůrazňuji odkaz na krizovou zkušenost pomocí vykřičníku v závorce (!).

Charles Grandison Finney, Asa Mahan a Benjamin Titus Roberts byli významní kazatelé, kteří měli vliv na svatostní hnutí a jejich učení o krizové zkušenosti (!) po obrácení.

Charles Grandison Finney byl americký evangelista a přední postava v druhé velké probuzenecké vlně v 19. století. Jeho hlavním cílem bylo přivést lidi ke konverzi a oživení víry. Finney učil, že věřící musí prožít vnitřní zkušenost, kterou nazýval "nové narození" nebo "změna srdce". Tato zkušenost (!) byla spojována s obrácením a přijetím Krista a byla vnímána jako zásadní moment, který věřícímu umožňuje žít v novém životě ve svatosti a oddanosti Bohu.

V důsledku této teorie tedy mohou vzniknout pochyby nebo dopady, že  pokud člověk nezažije tuto druhou zkušenost, pro věřícího to znamená, že nežije nebo nemůže žít v novém života ve svatosti a oddanosti Bohu. Takové učení tedy může způsobit nezdravý stres či tíseň, která může mít patologické dopady na psychiku a vývoj jedince a v extrémních situacích silné víry a silnho psychického vypětí se může jednání překlopit až k nebezpečné fanatické víře či extremistickému jednání, jakého jsme byly svědkem například u vůdců sekt jako byl John Alexander Dowie (Kult Zion City), Frank Sandford (Kult Shiloh), kde u Dowieho je známo, že prožíval depresivní období a duševní zhroucení. Všechny tyto negativní jevy mohly být způsobeny jeho upřímnou a silnou vírou v tuto teologii Hnutí svatosti. Podotýkám, že ačkoliv se jedná pouze o teorii, můžeme sledovat tyto znaky psychického vypětí a sektářského chování vedoucí k násilí a nelidskému zacházení s členy kultu, právě u těchto jedinců, kteří vzešli z učení a praxe ve hnutí svatosti a současně upřímě se strachem očekávali. Příchod Ježíše Krista na zlomu milénia. Jak se později ukázalo u některých členů pentekostálního hnutí, lidé kteří mluvili jazyky nebyli bezhříšní a dokonce se ukázalo, že někteří pastoři církví nebo vůdci skupiny věřících měli mimomanželské sexuální aféry nebo jiné vážné morální selhání. A tak se s postupem času lze přesvědčit o tom, že tito lidé následně prochází hlubokým zklamáním ve víře. Vychází tedy najevo, že "druhé dílo milosti" (!) vůbec není dílo milosti, ale spíš nesprávný teologický postoj, který nutí oklamané věřící k neustálému vnitřnímu tlaku a očekávání vysokých výkonů od sebe sama, ale i od druhých. Věřící se následně vypořádávají s těmito tlaky různě, ale často vnímají negativní projevy na své duši jako útoky ďábla, místo aby je chápali jako přirozené důsledky nesprávných duchovních postojů, jejichž přijetí vede k silnému duševnímu boji v případě, že člověk nedokáže fakticky zažít toto slibované a proklamované definitivní vítězství nad hříchem.

Asa Mahan byl americký teolog a prezident Oberlin College, kde se křesťanská svatost stala důležitým tématem. Mahan rozvíjel myšlenky, které Finney začal, a zdůrazňoval potřebu "druhého díla milosti" (!) po obrácení. V jeho učení byla "krizová zkušenost" (!) spojena s posvěcením a duchovním růstem. Mahan tvrdil, že křesťan musí přijmout Boží moc a předat svou vůli Bohu, aby byl plně posvěcen a žil ve svatosti. Důraz klade na vnitřní proměnu a oddanost Bohu. Toto tvrzení o potřebě předníní své vůle Bohu se doplňuje s výše uvedenou teorií o škodlivosti učení hnutí svatosti, ve smyslu odlišného výkladu "druhého díla milosti," a úplného posvěcení jinak, než jak to původně učil John Wesley jako okamžité dílo posvěcení v srdci věřícího. Odevzdání své vůle Bohu v konečném důsledku znamená, že věřící musí být připraven odevzdat vše a snést jakoukoliv zkoušku, a to i za okolností, kdy matce tragicky zemře dítě, jako jsme to viděli u přední postavy hnutí Phoebe Palmerové, která se musela na nohy postavit velmi rychle, aby dokázala odpustit chůvě, která nedbalostí nebo nezkušeností způsobila tragické uhoření bezbranného kojence. Takový tlak je výjmečně psychicky silný, a nelze tvrdit, že nezanechá stopy na psychice člověka jen proto, že má silnou víru a úplné posvěcení od Ducha Svatého.

Benjamin Titus Roberts byl americký metodistický kazatel a zakladatel Denominace svobodných metodistů. Roberts se inspiroval učením Finneyho a Mahana a zastával podobný pohled na krizovou zkušenost (!) po obrácení. Věřil v "druhé dílo milosti", které věřícímu umožňuje dosáhnout stavu posvěcení a žít v neustálém vítězství nad hříchem. Roberts zdůrazňoval potřebu oddanosti a odevzdání se Bohu a věřil, že Duch Svatý je ten, kdo naplňuje věřícího Boží silou a umožňuje žít svatý život.

Tito kazatelé sdíleli podobný pohled na krizovou zkušenost po obrácení jako důležitý krok na duchovní cestě. Zdůrazňovali nutnost osobního rozhodnutí, oddanosti Bohu a přijetí Boží milosti a síly prostřednictvím Ducha Svatého. Tato krizová zkušenost (!) byla chápána jako klíčový moment, který věřícímu umožňuje žít ve svatosti a dosáhnout vítězství nad hříchem.

Závěrem této poznámky chci ještě jednou upozornit, že Wesleyho učení o posvěcení není totožné s učením hnutí svatosti, které se začalo formovat už za Wesleyho života díky Johnovi Flecherovi, který nepřijal Wesleyho upozornění na problém v jeho porozumění "druhé milosti". Wesleyho učení o posvěcení se zaměřuje na okamžité posvěcení a zároveň na postupný růst v posvěcení a duchovním životě, zatímco hnutí svatosti zdůrazňuje zásadní dějinnou zkušenost (krizovou zkušenost) jako podmínku dosažení posvěcení a v konečném důsledku této doktríny je možné dojít k závěru, že neporozuměli podstatě milosti, kterou Bůh nabízí. Kolem tohoto nedostatku mohou vzniknout spekulace o tom, zda je vůbec možné, aby člověk byl spasen při takovém silném důrazu na skutky. Je třeba více rozebrat teologii těchto osob, zejména Finneyho, abychom porozuměli tomu zda učil pelagianismus, jak já říkám legalismus, který nemůže člověka dovést ke spáse, pokud je veškeré jeho životní úsilí motivováno přesvědčením, že spása je odměnou za skutky (případně odměnou za vysoké životní nasazení).