Na tomto článku chci ilustrovat problém nesprávného chápání Úplného posvěcení, jak ho chápalo Hnutí svatosti na počátku svého vývoje. Toto konkrétní hnutí svatosti v 18. až 19. století vysvětluji v poznámce na konkrétních lidech, kterých se to jistě týkalo. Poznámka je analýza termínu "kritická zkušenost" nebo také "druhé dílo milosti", které tato konkrétní skupina chápe a vykládá odlišně než to dělal samotný John Wesley. Toto rozlišení podstaty nesprávného chápání je klíčové, ne to, kdo přesně vyznává tuto teologii. To nehodlám v tomto článku rozebírat. Článek se zaměřuje na vysvětlení podstaty problému a jak to celé začalo.
Ovšem článek má také kontext. Článek byl původně o Svobodných baptistech, kteří sdílely s hnutí svatosti stejné doktríny a proto se to týkalo tou dobou i jich. Jak je to dnes nevím.
STRUČNÁ REKAPITULACE SVOBODNÝCH BAPTISTŮ
Svobodní
baptisté měli svaté a nezpochybnitelné nauky, včetně obecného smíření,
křtu věřících, autority Písma, božství Krista a jednoty Trojice. Vznikli
jako reakce na silný kalvinismus v baptistické církvi a byli
charakterizováni intenzivní konzervativností. Věřili v svobodnou vůli,
obecné smíření, celkové posvěcení a předmluvný návrat Krista.
Svobodní
baptisté také praktikovali neobvyklé nauky, jako bylo umývání nohou a
pomazání olejem k uzdravování. Měli silnou misijní vizí pro domácí i
zahraniční mise. Kenyon, pozdější kazatel a zakladatel výcvikové školy,
byl ovlivněn jejich přístupem k misiím a studiu Bible.
Kenyonova
studia Bible byla ovlivněna filozofií Svobodných baptistů, kteří
zdůrazňovali závislost na Písmu a opatrnost při konzultaci s jinými
spisy. Tento přístup vedl Ke-nyona k důkladnému studiu Písma a
kritickému zkoumání jeho obsahu.
PODROBNĚJŠÍ REKAPITULACE SVOBODNÝCH BAPTISTŮ
The
Free Will Baptists (Svobodní baptisté) měli několik zásadních a
nezpochybnitelných nauk. Mezi ně patřila obecná smíření, křest věřících,
autorita Písma, božství Krista a jednota Trojice. Svobodní baptisté
vznikli jako reakce na silný kalvinismus v jiných částech baptistické
církve. Odlišovali se také od jiných baptistů svou intenzivní
konzervativností. Věřili v svobodnou vůli a obecné smíření, na rozdíl od
předurčení a omezeného smíření. Přijímali myšlenku úplného posvěcení a
předmluvného návratu Krista.
Většina
tradičních denominací v té době byla postmilénistická, což znamená, že
věřili, že Ježíš se nevrátí, dokud neproběhne dlouhé období míru a
prosperity na zemi prostřednictvím šíření evangelia. Nástup popularity
premilénialismu byl jedním z jevů teologického vývoje 19. století.
Svobodní baptisté byli premilénialisté již předtím, než se tato
představa stala populární na přelomu století.
Tato
skupina praktikovala dvě neobvyklé nauky - umývání nohou a pomazání
olejem k uzdravování. Později se ukázalo, že Kenyon se o božím
uzdravování poprvé dozvěděl právě od Svobodných baptistů.
Tato
denominace měla silnou vizi zahraničních a domácích misií a podporovala
své kazatele v cestování, zakládání mnoha církví a podporu misijní
práce v zahraničí. "Vůdci Svobodných baptistů využívali každou
příležitost k překonání námitek vůči misiím, získání podpory pro misijní
úsilí a naverbování personálu pro zahraniční službu." Zajímavé je, že
tento důraz na mise byl zaměřen na Novou Anglii.
Když
Kenyon o několik let později založil školu pro výcvik, vedl své
studenty k domácím i zahraničním misiím. Zakládání nových církví byla
neustálá aktivita v Kenyonově službě, zatímco zůstával v Nové Anglii.
Kenyonův
přístup k studiu Bible byl zřejmě ovlivněn postojem Svobodných baptistů
k vzdělání. Součástí konference o vzdělání v roce 1840 bylo následující
usnesení:
- Písma s
pomocí Ducha svatého jsou jediným zdrojem, ze kterého služebník Boží
může čerpat nebo toužit po tom poznání, které je nezbytné k tomu, aby ho
kvalifikovalo pro výuku velkých pravd náboženství.
- Vzhledem
k tomu, že všechny natchněné spisy jsou náchylné k obsahu chyb, při
konzultaci s nepřírodními spisy je třeba postupovat s velkou opatrností,
aby se spolu s pravdou neabsorbovaly i chyby.
- Pokud
někdo chce konzultovat některé z těchto pomůcek k jakémukoli důležitému
bodu, měl by nejprve pečlivě prozkoumat Písmo k tomuto tématu, pečlivě
porovnávat Písmo s Písmem a získat tak dobré porozumění sám o sobě, bez
pomoci žádné knihy jiné než Bible. Bude poté připraven číst s výhodou
názory lidí a bude mnohem lépe vědět, jak přijmout jejich pravdu a
odmítnout jejich omyly.
Kenyonův
závazek studovat Písmo sám za sebe ho přivedl do společenství s lidmi
stejně smýšlejícími. Svobodní baptisté mu poskytli vyznání víry, se
kterým mohl souhlasit, a filozofii učení, která s Kenyonem zůstala po
celou dobu jeho služby.
Rekapitulace z knihy E. W. Keynon and His Message of Faith, Joe McIntyre.
Účinek probuzení svatosti na Svobodné baptisty
Někteří tvrdí, že Kenyon nikdy nepřednášel o specifických prvcích hnutí svatosti. Nicméně v 90. letech 19. století se Svobodní baptisté připojili k obnově svatosti, která probíhala v té době (Robert M. Anderson). Hnutí
svatosti odpovídalo jejich víře v úplné posvěcení a druhé dílo
milosti*, které představovalo zkušenost po obrácení následovanou
vítězným životem.
Již měli historii víry v úplné posvěcení - víru, že člověk může žít v
naprostém vítězství nad hříchem - a proto se hnutí snadno přizpůsobilo
konceptu druhého díla milosti, který zahrnoval zkušenost po obrácení*,
krizovou zkušenost*, následovanou vítězným životem (*
pozn. tyto termíny je naprosto klíčové pochopit pro pochopení rozdílů v
učení oproti Wesleyho pojetí Úplného posvěcení, které bylo zcela
odlišné, vysvětlení viz níže).
Svobodní
baptisté se v té době přibližovali učení hnutí svatosti o posvěcení a
přijali welseyánské dokonalostní vyznání. Posvěcení bylo chápáno jako
okamžité dílo Boží milosti v srdci věřícího, kterým je srdce očištěno od
veškerého hříchu a stává se čistým skrze krev Kristovu.
Kenyonovy
rané kontakty s metodisty a přijetí učení o druhém díle milosti
svatosti Svobodnými baptisty měly zásadní vliv na jeho život, jak
pozitivně, tak negativně.
Dodatečné vysvětlení krizové zkušenosti*
Toto
vysvětlení není součástí článku ale je naprosto klíčové k pochopení
hereze hnutí svatosti a toho, že se jednalo o zcela jiné učení než učil
John Wesley.
Cílem této analýzy je zkoumat historické
kořeny a argumentovat proti konkrétním teologickým pohledům, které zde
byly uvedeny a budou dále rozebrány. Zaměřuji se především na specifické
osobnosti a jejich teologické názory, proto neberu ohled na pozdější
teologický vývoj a úpravy těchto názorů, které byly provedeny jinými
lidmi či skupinami.
*
Poznámka: Ve svatostním hnutí se tímto výrazem odkazuje na specifickou
zkušenost, která následuje po obrácení (přijetí Krista jako Spasitele) a
je vnímána jako důležitý krok k dosažení posvěcení. Tato
zkušenost je často nazývána "krizovou zkušeností" nebo "druhou prací
milosti". V tomto kontextu se věří, že křesťan, který již uvěřil, musí prožít další zásadní duchovní zkušenost, která ho postaví do stavu neustálého vítězství nad hříchem.
Tato krizová zkušenost je chápána jako oddělený a zřetelný okamžik, kdy je věřící plně oddán Bohu, přijímá jeho milost a Boží moc jej osvobozuje od vlivu hříchu (od "otroctví hříchu", viz Římanům 6). Je to stav, ve kterém křesťan dosahuje vnitřního svatého života, kde je schopen žít v souladu s Boží vůlí (tzn. že už dále nehřeší) a vykazovat charakteristiky svatosti (to v důsledku znamená, že když mezi pentekostálními např. na Azusa Street revival na počátku 20. století mluvíte jazyky nesmíte hřešit, jinak pokud selžete existuje vážný problém: Jak byste mohli mluvit jazyky - nést důkaz úplného posvěcení a zároveň hřešit?).
Tato zkušenost je chápána jako dar a důsledek Boží milosti a může být
doprovázena emocionálními projevy, hlubokým pokáním a oddaností Bohu. (Celkově
toto učení vede k velkému psychickému vypětí a vysokému mravnostnímu
očekávání od sebe i od druhých, proto ho nazývám perfekcionismem nebo
legalismem).
Je
důležité poznamenat, že v rámci svatostního hnutí existuje různé
chápání této krizové zkušenosti a jejího významu. Někteří věří, že tato
zkušenost je nezbytná pro dosažení posvěcení a neustálého života
vítězství, zatímco jiní považují tuto zkušenost spíše za důležitou fázi
na duchovní cestě, která může být různě prožívána.
Celkově
lze říci, že termín "zkušenost po obrácení, krizová zkušenost" ve
svatostním hnutí odkazuje na specifickou duchovní zkušenost, která je v
rámci hnutí svatosti a pentekostálních či charismatických hnutí
považována za klíčový aspekt v dosahování posvěcení a žití vítězného
života.
Kazatelé "Síly" - pro lepší pochopení kontextu poznámky
Benjamin Titus Roberts žil od 15. března 1823 do 17. února 1893. Vrchol jeho kazatelské služby a vlivu byl v 60. a 70. letech 19. století.
Asa Mahan žil od 9. listopadu 1799 do 16. srpna 1889. Vrchol jeho kazatelské služby a vlivu byl také v 60. a 70. letech 19. století.
Oba, Benjamin Titus Roberts
a Asa Mahan, působili zhruba ve stejném období a jejich kazatelská
služba a vliv mohly na sebe vzájemně působit. Oba měli podobný zájem o
svatostní hnutí a učili o Duchu Svatém jako o síle, která vybavuje
věřící křesťanským životem vítězství.
Je možné, že se
vzájemně ovlivňovali a sdíleli podobné názory a učení. Oba měli významný
vliv na formování hnutí svatosti svou kazatelskou službou, spisy a
aktivitami.
V následujícím textu zdůrazňuji odkaz na krizovou zkušenost pomocí vykřičníku v závorce (!).
Charles
Grandison Finney, Asa Mahan a Benjamin Titus Roberts byli významní
kazatelé, kteří měli vliv na svatostní hnutí a jejich učení o krizové zkušenosti (!) po obrácení.
Charles
Grandison Finney byl americký evangelista a přední postava v druhé
velké probuzenecké vlně v 19. století. Jeho hlavním cílem bylo přivést
lidi ke konverzi a oživení víry. Finney učil, že věřící musí prožít
vnitřní zkušenost, kterou nazýval "nové narození" nebo "změna srdce". Tato zkušenost
(!) byla spojována s obrácením a přijetím Krista a byla vnímána jako
zásadní moment, který věřícímu umožňuje žít v novém životě ve svatosti a
oddanosti Bohu.
V
důsledku této teorie tedy mohou vzniknout pochyby nebo dopady, že pokud
člověk nezažije tuto druhou zkušenost, pro věřícího to znamená, že
nežije nebo nemůže žít v novém života ve svatosti a oddanosti Bohu.
Takové učení tedy může způsobit nezdravý stres či tíseň, která může mít
patologické dopady na psychiku a vývoj jedince a v extrémních situacích
silné víry a silnho psychického vypětí se může jednání překlopit až k
nebezpečné fanatické víře či extremistickému jednání, jakého jsme byly
svědkem například u vůdců sekt jako byl John Alexander Dowie (Kult Zion City), Frank Sandford (Kult Shiloh),
kde u Dowieho je známo, že prožíval depresivní období a duševní
zhroucení. Všechny tyto negativní jevy mohly být způsobeny jeho upřímnou
a silnou vírou v tuto teologii Hnutí svatosti. Podotýkám, že ačkoliv se
jedná pouze o teorii, můžeme sledovat tyto znaky psychického vypětí a
sektářského chování vedoucí k násilí a nelidskému zacházení s členy
kultu, právě u těchto jedinců, kteří vzešli z učení a praxe ve hnutí
svatosti a současně upřímě se strachem očekávali. Příchod Ježíše Krista
na zlomu milénia. Jak se později ukázalo u některých členů
pentekostálního hnutí, lidé kteří mluvili jazyky nebyli bezhříšní a
dokonce se ukázalo, že někteří pastoři církví nebo vůdci skupiny
věřících měli mimomanželské sexuální aféry nebo jiné vážné morální
selhání. A tak se s postupem času lze přesvědčit o tom, že tito lidé
následně prochází hlubokým zklamáním ve víře. Vychází tedy najevo, že
"druhé dílo milosti" (!) vůbec není dílo milosti, ale spíš nesprávný
teologický postoj, který nutí oklamané věřící k neustálému vnitřnímu
tlaku a očekávání vysokých výkonů od sebe sama, ale i od druhých. Věřící
se následně vypořádávají s těmito tlaky různě, ale často vnímají
negativní projevy na své duši jako útoky ďábla, místo aby je chápali
jako přirozené důsledky nesprávných duchovních postojů, jejichž přijetí
vede k silnému duševnímu boji v případě, že člověk nedokáže fakticky
zažít toto slibované a proklamované definitivní vítězství nad hříchem.
Asa
Mahan byl americký teolog a prezident Oberlin College, kde se
křesťanská svatost stala důležitým tématem. Mahan rozvíjel myšlenky,
které Finney začal, a zdůrazňoval potřebu "druhého díla milosti" (!) po obrácení. V jeho učení byla "krizová zkušenost" (!) spojena s posvěcením a duchovním růstem. Mahan tvrdil, že křesťan musí přijmout Boží moc a předat svou vůli Bohu, aby byl plně posvěcen a žil ve svatosti. Důraz klade na vnitřní proměnu a oddanost Bohu. Toto tvrzení o potřebě předníní své vůle Bohu se doplňuje s výše uvedenou teorií o škodlivosti učení hnutí svatosti,
ve smyslu odlišného výkladu "druhého díla milosti," a úplného posvěcení
jinak, než jak to původně učil John Wesley jako okamžité dílo posvěcení
v srdci věřícího. Odevzdání své vůle Bohu v konečném důsledku znamená,
že věřící musí být připraven odevzdat vše a snést jakoukoliv zkoušku, a
to i za okolností, kdy matce tragicky zemře dítě, jako jsme to viděli u
přední postavy hnutí Phoebe Palmerové, která se musela na nohy postavit
velmi rychle, aby dokázala odpustit chůvě, která nedbalostí nebo
nezkušeností způsobila tragické uhoření bezbranného kojence. Takový tlak
je výjmečně psychicky silný, a nelze tvrdit, že nezanechá stopy na
psychice člověka jen proto, že má silnou víru a úplné posvěcení od Ducha
Svatého.
Benjamin
Titus Roberts byl americký metodistický kazatel a zakladatel Denominace
svobodných metodistů. Roberts se inspiroval učením Finneyho a Mahana a
zastával podobný pohled na krizovou zkušenost (!) po obrácení. Věřil v "druhé dílo milosti", které věřícímu umožňuje dosáhnout stavu posvěcení a žít v neustálém vítězství nad hříchem.
Roberts zdůrazňoval potřebu oddanosti a odevzdání se Bohu a věřil, že
Duch Svatý je ten, kdo naplňuje věřícího Boží silou a umožňuje žít svatý
život.
Tito kazatelé
sdíleli podobný pohled na krizovou zkušenost po obrácení jako důležitý
krok na duchovní cestě. Zdůrazňovali nutnost osobního rozhodnutí,
oddanosti Bohu a přijetí Boží milosti a síly prostřednictvím Ducha
Svatého. Tato krizová zkušenost (!) byla chápána jako klíčový moment, který věřícímu umožňuje žít ve svatosti a dosáhnout vítězství nad hříchem.
Závěrem
této poznámky chci ještě jednou upozornit, že Wesleyho učení o
posvěcení není
totožné s učením hnutí svatosti, které se začalo formovat už za Wesleyho
života díky Johnovi Flecherovi, který nepřijal Wesleyho upozornění na
problém v jeho porozumění "druhé milosti". Wesleyho
učení o posvěcení se zaměřuje na okamžité posvěcení a zároveň na postupný růst v posvěcení a duchovním
životě, zatímco hnutí svatosti zdůrazňuje zásadní dějinnou zkušenost
(krizovou zkušenost) jako podmínku dosažení posvěcení a v konečném důsledku této doktríny je možné dojít k závěru, že neporozuměli podstatě milosti, kterou Bůh nabízí. Kolem tohoto nedostatku mohou vzniknout spekulace o tom, zda je vůbec možné, aby člověk byl spasen při takovém silném důrazu na skutky. Je třeba více rozebrat teologii těchto osob, zejména Finneyho, abychom porozuměli tomu zda učil pelagianismus, jak já říkám legalismus, který nemůže člověka dovést ke spáse, pokud je veškeré jeho životní úsilí motivováno přesvědčením, že spása je odměnou za skutky (případně odměnou za vysoké životní nasazení).
